Osobní příběhy

Čím dál víc mě začínají bavit osobní příběhy lidí. Všech:-) Začínám si uvědomovat Boha a Lásku všude - v každém člověku, v každém atomu..Existuje pro to skvělé slovo: Živa. Živa je všude kolem nás, v nás, v celém Vesmíru. Je to naše spojení, všichni jsme jedno. Tato myšlenka je tak nádherně jednoduchá! A pravdivá... Zkuste si to sami domyslet do důsledků. Je to osvobozující. Vysvětluje to většinu našich otázek.

Nemůžu se dočkat,až budeme bydlet v přírodě! V přírodě je spousta věcí jednodušší....

Školka

Emily od listopadu chodila do školky. Vybírala jsem dlouho...Nakonec vyhrála Montessori, přípravka, kde bylo jen 5dětí. Em si tam zvykla překvapivě rychle a vypadala spokojeně. 2dopoledne týdně. Ale po Vánocích nastala změna...Už se tam netěšila jako dřív, ráno se odmítala chystat apod. Tak jsme celý leden řešili, jestli ji tam dál nechat nebo ne...Proběhlo i pár meditací - a závěr? Že je tam sice ráda, ale nepochopila, proč tam vůbec je. Proč já jsem s Kaylou doma a ona je SAMA ve školce. No a docvaklo to i mně. Sice jsem se tyto dny snažila využít na práci, ale pracovat mohu i s Em. Nebo si lépe zorganizovat čas. Včera tam byla naposledy. Myslím,že víc se bude stýskat po paní učitelce,hračkách a skvělém přístupu mně,než Em:-) Tak snad se z toho brzo otřepu:-)

Dočkáme se medaile?

Mámy to moc dobře znají...To přepracování, neustálé rozdávání, jak musíme valit stále dál a dál.
Že ses nevyspala už tři roky déle než 2hodiny v kuse?
Že neustále splňuješ požadavky svých dětí (mamí, mamí, mamí...)?
Že nemáš čas si učesat copánek a vybrat si ze skříně nějaký super outfit?
Že žádný outfit ani ve skříni nemáš, protože sis nebyla už několik let koupit nic pěkného a naprosto zbytečného na sebe?
Že se musíš vždycky rozdělit ze svého talíře i s dětma?
Že musíme místo na seriál koukat na Prasátko Pepinu?
Uf, je toho opravdu hodně, co jako mámy musíme obětovat. Velké i menší oběti, ale je jich neskutečně mnoho.
Dávejme jim to však s láskou, je to pro nás ten největší úkol na světě. Výzva! Zkouška dospělosti.
Zrovna ta menší pláče v posteli, musím za ní...Další "oběť":-)
tak dobrou noc a maminky, držte se!

Často vzpomínám na podzim 2008, kdy Kaylinka byla ještě v bříšku a my si užívali procházek a pozornosti pro Malinu.

Občanský sdružení

Film Avatar, na kterém jsme nedávno byli s Honzou, nás konečně dokopal k založení neziskovky, na což se chystám už rok. A zajímavé zjištění, které se mi už několikrát potvrdilo - pokud se pro něco člověk doopravdy rozhodne a je to pro něj správná cesta, spojí se celý Vesmír a začnou se dít věci. Přicházejí lidé, které nabízejí pomoc, "náhodou" narazíš na zajímavý odkaz na netu apod. To co ti rok připadalo jako nepřekonatelný problém se vyřeší během hodiny.
Jedna z takových událostí bylo několik emailů i telefonátů od Žiarislava (www.ved.sk). Je to náš duchovní učitel a my si celou dobu mysleli, že o nás ani neví..no, asi ví:-)

Nevšední všední den

Dneska jsem měla krásný všední den. Stihla jsem jít do práce i s dítětem, po cestě potkala kamaráda, stihla uvařit, krásně se přivítat s dcerkou po návratu ze školky, pak s ní spala odpoledním velmi odpočinkovým spánkem a poté jsme ještě zajely ke kamarádce na návštěvu. Em. mi udělala "jen" dvě scény za den, což je super.
Takový všední nevšední den:-)

Můj porodní příběh z domácího prostředí

Začneme trošku zvostra:-) Popis mého domácího porodu...

Termín porodu byl 8.11., poslíčky jsem měla minimálně 14dnů předem..ale zrovna večer před dnem D nic..V klidu jsem si večer procvičila s balonkem epino-na roztažení hráze- strávila spoustu času na netu a po půlnoci šla spát..O půl 5ráno mě zničehonic probudily celkem silné kontrakce..Překvapilo mě to,protože minulý porod probíhal 25hodin a celý nástup byl o hodně pomalejší..v posteli jsem vydržela ještě tak půl hodiny,ale když jsem se přesvědčila,že stahy jsou pravidelně po 5minutách, vzbudila jsem manžela a šla připravovat věci k porodu..Nakonec byly stahy tak silné, že jsem stejně nic už nenachystala a šla raději do vany…Opět změna oproti prvnímu porodu- ve vaně se mi udělalo strašně zle a na omdlení-a to jsem na to tak spoléhala,že mě teplá voda zase zachrání před největší bolestíJ

Manžel šel vzbudit moji sestru, která měla na starosti pohlídat naši starší holčičku Emily a zavolal porodní asistentku.

Já mezitím ležela na boku v obýváku na rozložené sedačce a byla šíleně unavená a nedospaná… Každých 5 minut jsem díky mručení prodýchávala kontrakce, manžel mi masíroval záda a když stah pominul, usla .. No a semtam lítala na velkou- nevěřila jsem tomu, ale opravdu není klystýr nutný. Tělo se umí na porod připravit samoJ V 7hodin přijela PA, zkontrolovala mě a řekla, že je tam ještě trochu čípek…Asi tím, jak jsem byla mimo, jsem si udělala závěr ten, že to bude ještě na dlouho, že v takových bolestech budu až do večera..Nezavolala jsem ani svou kamarádku, kterou jsem chtěla u porodu mít, protože jsem ji nechtěla tak brzo „otravovat“…

Nakonec to bylo přesně za 30minut, co se miminko narodilo.

Po vnitřním vyšetření jsem šla opět na velkou, když najednou jsem ucítila,že leze ven i něco jiného..sáhla jsem si mezi nohy a ucítila tam jakoby hlavičku..rychle jsem se ještě opláchla a valila zpátky do pokoje, rukou si držela „hlavičku“ mezi nohama a volala, že už něco leze ven…Když jsem si opět lehla, aby se mohla PA podívat, vrátilo se to zpátky-byl to plodový vak s vodou, který ještě stále nepraskl. Ozvy miminka byly v pořádku a paní Bára řekla, že až budu cítit, že se mi chce tlačit, už můžu..

S tlačením jsem měla trauma z minulého porodu, protože mi tenkrát vůbec nešlo, všichni mi jen nadávali, jak to dělám špatně, že řvu, jak se miminko už dusí apod. Proto jsem se i tentokrát tlačení bála…Navíc,když jsem ještě před 5minutama žila v domnění, že tlačení přijde až za spoustu hodin…Ale tělo se nenechalo oklamat a musela jsem s tlačením začít..Asi 3 kontrakce jsem ještě zůstala v poloze na boku (v té době mi také praskla plodová voda, což byl hodně příjemný pocit..), kdy mi manžel masíroval záda a zároveň se snažil vytvářet na zvedlou nohu protitlak, který mi k tlačení hodně pomáhal, ale pak jsem si z posledních sil klekla na 4 a na 2 zatlačení TO dokázala!

Kayla byla nádherná! Hned jsem si ji sama vzala, opřela se o zeď a ňuhňala se s níJ Ona si mezitím spinkala..vůbec neplakala, bylo to nádherné! Když chtěla prso, nechala jsem ji přisát a ona střídavě spinkala a pila ještě další hodinu..Až potom ustřihla PA pupečník..celkově se vůbec nikam nespěchalo. Porodila jsem cca mezi 7,45-7,55 – celkem porod trval přes 3hodiny (až po třech dnech jsme malou vážili a měřili- má 52cm a 3,75kg)

Za tu dobu jsem byla jen jednou vnitřně vyšetřená+ pak kontrola toho plodového vaku. Procvičování hráze se také vyplatilo, protože jsem měla jen jednu ranku, kterou jsme původně ani šít nechtěli-nakonec mi tam paní Bára jeden steh dala, ale až druhý den a vůbec to nebolelo. Miminku se nedělala žádná vyšetření- až před odchodem PA, což bylo 3hodiny po narození, prokapala očička.

No a jak to probíhalo v pozadí? J Ségra odvedla po probuzení Emily k našim do ložnice (bydlíme v jednom rodinném domě), kde žádné moje řevy nebyly slyšetJ Tak si hrály, snídaly..Naši samozřejmě do práce neodjeli..Táta dokonce seděl na schodech a poslouchal mě, modlil se a zažíval určitě jeden z nejsilnějších dnů ve svém životě..Porod své vnučky takto zblízka. Když se Kaylinka narodila a zůstalo v pokoji „strašné“ ticho, prý vůbec nedýchal..čekal,kdy zase začnu křičet a místo toho také ticho..hrozně se bál..až po 5minutách,kdy malá slabounce zakňourala,honem utíkal dolů říct zbytku rodiny, že slyšel miminko a že jsem to zvládla..Ti se pak přišli podívat, až když je šel zavolat manžel (až jsme uklidili placentu apod) Emily se mohla se sestřičkou hned seznámit, pomáhala pak tatínkovi sfoukávat všechny svíčky v pokoji a určitě i pro ni to byl lepší zážitek, než kdybych byla v porodnici….

Porod byl nádherný…Nevím, co víc dodat..Jsem šťastná, že jsme mohli Sofince dopřát takový klidný start do života…

(a vstup mého manžela:)

A z pohledu táty..a manžela?

Abych řekl pravdu, byl jsem pro domácí porod rozhodnutý na 100% - tedy že manželku podpořím a pomůžu vybudovat uvítání naší malé jak se sluší a patří, bez té většinou otřesné omáčky okolo – která se raději velice rychle zapomíná.

Protože rodiče a rodička možná zapomene – vytěsní, jak byla ta sestra nepříjemná a jak tam to a ono bylo otřesné a jak to bylo ponižující a jak miminko odnesli a pak dělat jakože to rychle přebolelo a jakože se nic vlastně nestalo..Ono to totiž nepřebolí a hlavně miminko, které si to nese a pak se rodiče diví proč tak často pláče, když má bříško plné sunárku a raději ho nechají vyřvat aby tomu dali tečku a je zaděláno.

NO a taky je moc dobře že jsem nakonec nemusel v porodnici házet personálem a převracet nábytek, když by dělali co bych nechtěl dovolit, protože jsem v období kdy už mám všeho tak akorát dost a došla trpělivost s tímto systémem, nejen porodnictví a šestinedělí.

A praxe. Bál jsem se. Ale musel jsem se odevzdat důvěře v mou milovanou Lů a nechat vše plynout. Pak přicházely krize a já opatrně a nenápadně zjišťoval…“jak jsi na tom s krevním obrazem?“ a „máš náhradní PA, kdyby Bára nemohla?“ atd.. A najednou to bylo na spadnutí.

V pondělí ráno přišla Lů, já slyšel jak se napouští voda do vany a na rozdíl od Lů jsem věděl, že to bude fofr, že to bude lítat. Pustil jsem hudbu v duchu „Orgasmic birth“ a pak mě strhla tsunami emocí, potu a plně jsem si začal uvědomovat až se Lů vymotávala z pupeční šňůry, Kayla dřímala na prsu vše bylo klidné, ztišené prosycené pachy, mihotáním svíček a láskou.

Pak jsem si dal v hlavě 1+1 dohromady a zjistil, že domácí porod je zrození v pravém slova smyslu, je to magický okamžik doteku s našim nejhlubším nejdivočejším a nejpřírodnějším jádrem. Pro ženu speciálně obřad očištění – smrt toho Starého, vlastní nedůvěry a strachu a problémům s ženstvím atd. aby povstalo nové a čisté. A já pozoruju i u své ženy, že získala sebedůvěru a je na sebe hrdá. Má na co a jsem na ni pyšný.

A s tím souvisí otázka mých známých, kdy se ptají, jak můžu připustit takové riziko a co kdyby náhodou vyhřezl pupečník a co kdyby náhodou krvácení atd. A já jim můžu s klidem říct..žena, která nerodí hlavou ale tělem a srdcem, rodí bez komplikací. A moje žena Lů je královna a Kayla Sofie princezna a já jim oběma děkuji za dar, který mě v mnohém změnil, děkuji Bohu, přírodě. Ó vznešená divokosti která přežíváš v „pravých“ lidech, zvěři, v divokém tanci, zpěvu v zdravé zemi pod nohama a ve větru ve skalách.

Každý má povinnost přivést na Svět své vlastní dítě jak sám chce dle zásad přirozenosti a postavit se pevně za svůj názor a je katastrofa, s čím se můžou maminky v porodnicích setkat. Je to hanebnost a všechny ty odborníky, kteří nejsou osvícení a trvají si na své krátkozrakosti bych hnal bičem.

Viz slova jednoho z nich, v pořadu paní Jílkové „přirozený porod je mýtus“. Dovolte pane odborníku abych vás jako táta a manžel opravil. Přirozený porod je skutečný!

Jak jsem se změnila

Ještě před několika lety jsem byla "normální". Nakupovala jsem ve výprodejích spousty krásných hadříků, bestarostně jezdila s rodiči k moři na dovolenou, obědvala v KFC. Na druhou stranu jsem ráda a často byla v přírodě, nakupovala ve zdravé výživě a používala přírodní kosmetiku. A tato alternativnější stránka začla postupně převažovat....
Když jsem poprvé otěhotněla, začla jsem sbírat více informací o přirozených porodech, instinktivní výchově, různých pohledech na očkování. V druhém těhotenství se mé přesvědčení "návratu ke kořenům" ještě upevnilo.
Změnila jsem se.
Proč? Z lásky ke svým dětem- chci, aby si měly kde hrát, aby měly kam jezdit na výlety, aby byly svobodné osobnosti. Z úcty ke Stvoření a Zemi, kterou nám dal Bůh.
Možná to na první pohled nemá smysl. Planetu možná nezachráníme, ani kdyby nás bylo víc, ale pro to nezkusit?

Používáme látkové pleny, praktikujeme bezplenkovou komunikační metodu, nosíme děti co nejvíce u sebe, rodila jsem doma, třídíme odpad, nakupujeme převážně BIO produkty, manžel se profesně věnuje ekoturistice, chceme začít stavět ekologický dům (konkrétně slaměnou jurtu) atd. Určitě vám někdy napíši k jednotlivým "alternativnostem" více.

A je toho ještě mnoho, co se musíme naučit a kde máme mezery. Baví mě to objevovat a dál se měnit. Je to krásné být otevřený a svobodný.

Vítejte

Dívám se z oken na vysoké borovice, které mi dělají v rušném městě společnost, na zapálené svíčky na oknech a na plující mraky na obloze...Chci se s vámi podělit o mé každodenní i výjimečné starosti a radosti. Vítejte :-)